free simple web templates

Náhradní rodinná péče poskytuje mnoha dětem, které nemohou být s vlastními rodiči, láskyplné a bezpečné prostředí zajišťující jejich zdravý vývoj. Je třeba si vážit každého, kdo se rozhodne stát pěstounem. Věříme, že tato stránka poskytne zájemcům o pěstounství dostatek informací a podpoří je v rozhodování.

Příběhy pěstounských rodin

Zájemci o pěstounskou péči

Mýty o pěstounské péči

Jací jsme?

PŘÍBĚHY
PĚSTOUNSKÝCH RODIN

Mobirise

Dlouhodobá pěstounka
se stala přechodnou

Dvacet let je pěstounkou. Svoji podporu a zkušenosti předává Helena „svým“ dětem, které potřebují přechodný azyl.

Mobirise

Pěstoun
samožadatel

Chtěli adoptovat dítě. Po smrti manželky však Petr zůstal sám. Nevzdal to a dnes má v pěstounské péči šestiletého Martina.

Mobirise

Vyrostla jsem
v pěstounské rodině

Helena je vdaná, má rodinu a pracuje v neziskovce. Vychovali jí pěstouni, jelikož matka ji v šesti letech nechala v ozdravovně.

Mobirise

Vlastní a přijaté
handicapované dítě

Downův syndrom není překážka. Své o tom ví Štěpánkovi, kteří mají tři děti s touto diagnózou. Dvě jsou v pěstounské péči.

ZÁJEMCI O PĚSTOUNSKOU PÉČI

Adopce
(osvojení)

Mezi osvojiteli a dítětem vznikají z hlediska práva stejné příbuzenské vztahy jako mezi rodiči a dětmi. Příbuzenské vztahy dítěte s původní rodinou rozhodnutím soudu o osvojení zanikají.

Pěstounská péče

Forma náhradní rodinné péče, při které pěstoun o dítě osobně pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech.

Mobirise

Pěstounská péče na přechodnou dobu

Forma řešení krizové situace v životě dítěte. Trvá max. 1 rok. Po tu dobu je zajišťováno dlouhodobé řešení situace dítěte – buď návrat do původní rodiny či jiná forma NRP.

Chci se stát pěstounem

Prvním krokem každého zájemce je podání Žádosti na OSPOD dle trvalého bydliště. Bližší informace o požadavcích a procesu zprostředkování PP získáte buď na OSPOD, nebo v letácích v sekci KE STAŽENÍ.

Informace pro zájemce o PP

10 MÝTŮ O NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČI

  • 1. Děti v pěstounské péči nemají kontakt s biologickou rodinou
    Mnoho dětí přichází do pěstounských rodin kvůli neschopnosti či nemožnosti biologických rodičů se o ně starat. Někteří biologičtí rodiče nedokáží svoje životní podmínky nastavit tak, aby se k nim dítě mohlo následně vrátit. Pokud je to však v zájmu dítěte, pěstounské rodiny by měly aktivně podporovat kontakt s biologickými rodiči např. povídáním o nich, zprostředkováním fotografií, písemného kontaktu či umožněním návštěv. Je totiž nesmírně důležité, aby děti věděly, kdo jsou jejich rodiče a přijaly svůj původ, minulost a životní situaci.
  • 2. Děti jsou přidělovány do rodin podle pořadníku
    Krajský úřad vede evidenci žadatelů o NRP a dětí, které potřebují náhradní rodinu. Zájemci o NRP sdělují během procesu odborného posuzování jakému dítěti nabízejí pomoc. Zároveň spolu s odborníky hledají na své straně předpoklady o jaké dítě by byli schopni pečovat a to s ohledem na jejich rodinnou situaci. Pěstounská péče je pomoc dětem a jejich biologickým rodinám. Párování dětí a rodin probíhá vždy s ohledem na potřeby těchto dětí. Žádný pořadník na dětí tak není.
  • 3. Nesezdaný pár nemůže žádat o pěstounskou péči. Stejně tak nezadaní
    Pěstounem se může stát každý, kdo má pevnou vůli, ochotu poskytnout potřebnému dítěti svůj čas, energii a zkušenosti. Pokud partneři nežijí v manželském svazku, je dítě soudem svěřeno do pěstounské péče jednoho z partnerů. Druhý partner se samozřejmě na výchově podílí také. Pěstounem se může stát i ten, kdo nemá momentálně partnera.
  • 4. Dětský domov je lepší než pěstounská péče
    Dětské domovy či kojenecké ústavy jsou v dnešní době většinou velmi dobře vybavené. Poskytují dětem spoustu hraček, pravidelnou stravu, kvalifikovaný personál se o ně stará dnem i nocí. Dalo by se říct, že mají nadstandardní podmínky. Nicméně tato zařízení nejsou schopna poskytnout dětem to hlavní - rodinu! Každé dítě potřebuje pocit bezpečí daný i tím, že má někoho, komu může říkat mami a tati. A to bezesporu dětské domovy nemohou nabídnout, pěstounská péče ano. Děti, které dlouhodobě žijí v institucionálním zařízení, se velmi špatně zařazují do normálního života, špatně navazují vztahy a jen obtížně vyjadřují své emoce. Naopak rodinné a láskyplné zázemí u těchto dětí podporuje jejich zdravý vývoj.
  • 5. Pěstounské děti jsou nezvladatelné
    Takto to opravdu není. Každé dítě může mít problémy s chováním, ať už vyrůstá v biologické či pěstounské rodině. Faktorů přispívajících k obtížnému zvládání dítěte je mnoho. Patří mezi ně nepochopení rodičů, osobní problémy, za které se dítě stydí a nechce je sdílet, puberta, prostředí či lidé, které ho obklopují. Pěstounské děti se k tomu ještě musejí vyrovnávat s množstvím traumat či obav vyplývajících z jejich dětství, kdy jejich rodiče měli problémy, se kterými si sami nedokázali poradit. Proto zde hrají velkou roli pěstouni, kteří se těmto dětem snaží pomoct a jejich neduhy "odbourat", poskytnout jim bezpečné prostředí a pocit přijetí. Pěstounské děti jsou ve srovnání s vlastními dětmi, kvůli tomu co prožily, většinou náročnější, ale nikoli nezvladatelní. Více se lze dozvědět v letáku věnovaném vztahové vazbě u dětí, který je ke stažení zde.
  • 6. Pěstounské děti přecházejí z rodiny do rodiny
    Převážná většina dětí, které musely opustit svou původní rodinu a jsou v pěstounské péči na přechodnou dobu, se během zákonné lhůty jednoho roku dostane do těch správných rukou a nadbytečnému stěhování z rodiny do rodiny nedochází. Přechodná pěstounská péče má za cíl nabídnout dítěti zázemí a často ztracenou sebedůvěru a během této doby vyřešit jeho další osud. V případě dlouhodobé pěstounské péče pak děti v pěstounské rodině zůstávají do vyřešení situace v jejich původní rodině, mnohdy pak až do dospělosti.
  • 7. Pěstouni musí být odborníci, jinak se nemohou starat o svěřené děti
    Pěstouni nejsou odborníci, ale to ani biologičtí rodiče. Pěstouni jsou ti, kteří chtějí pomoci dětem, které to potřebují a zároveň splňují požadavky stanovené zákonem. Nadto jsou pěstouni na svou úlohu pečlivě připravováni a ani po přijetí dítěte na péči nezůstávají sami – mají svou doprovázející organizaci, která jim zajišťuje podporu a pomoc, kdykoli to potřebují. A dále se ve svých dovednostech zdokonalují při dalších školeních a kurzech pro pěstouny.
  • 8. O děti se zdravotním znevýhodněním se nemohou starat nekvalifikovaní pěstouni
    Jak již bylo zmíněno, děti bez možnosti života ve vlastní rodině potřebují především stabilní zázemí, rodinu a pocit bezpečí. Pěstounům je vždy po ruce nejeden odborník, který rodině pomáhá a podporuje ji. Jsou i takoví zájemci, kteří chtějí dítě se zdravotním znevýhodněním, protože jejich vlastní již nějaké zdravotní znevýhodnění má. A nadto, ani rodiče, kteří se starají o vlastní zdravotně znevýhodněné dítě, nejsou vždy na danou oblast odborníky – těmi se stávají postupně, při péči o dítě.
  • 9. Pěstouni jsou na vše sami
    Pěstouni jsou od prvopočátku (tzn. doby, kdy podají žádost o pěstounskou péči) obklopeni lidmi, kteří jim radí a vedou je novou etapou jejich života. Každý pěstoun má po schválení svoji doprovázející organizaci, která jej "vede" a poskytuje mu poradenství. Zároveň má podporu dalších odborníků z řad psychologů a terapeutů. Pěstouni mají také možnost konzultovat své kroky a požádat o radu ostatní již zaběhnuté pěstounské rodiny. V neposlední řadě vedle pěstounů stojí jejich vlastní rodina a přátelé, kteří by je měli podporovat na maximum.
  • 10. Pěstouni jsou jen věřící
    I přesto, že je mezi pěstouny hodně věřících, není pěstounství doménou pouze lidí hlásících se k nějaké víře. Na setkání s pěstouny se setkáte s lidmi z různých sociálních prostředí. To, co je spojuje, však není víra nebo náboženství, ale zájem o osudy ohrožených dětí.

JACÍ JSME?

Příběhy 6 dětí, které vyrostly v náhradní rodinné péči.

Petr (16)
Do pěstounky jsem přišel asi ve 3 letech. Vůbec si na to nepamatuju. Jen vím od našich, že jsem si s sebou z děcáku přinesl červenýho angličáka, kterýho mám dodneška. Mám ho na polici nad postelí. Někdy, když mě naši něčím naštvou, se na něj dívám a říkám si, jaký by to bylo, kdybych byl jinde. Když mě vztek přejde, tak vím, že je hrozně fajn, je mít. Dokonce i Pepína, to je můj brácha, i když mě furt otravuje a chce abych s ním šel hrát fotbal.



Jirka (14)
Jmenuju se Jirka. Moje vlastní máma brala drogy. Jednoho dne už toho na ni bylo moc a nechala mě u sousedky. To mi byly asi dva roky. Tak jsem se dostal do kojeňáku. O tátovi moc nevím. Neznám ani jeho jméno. Máma to prý taky neví. To je divný a někdy mě to dost štve. Na svůj věk jsem docela malej. Kdybych znal svého otce, aspoň bych věděl, jestli zůstanu prcek nebo ještě vyrostu. Naši mě utěšujou, ať si z toho nic nedělám, že jsem v basketu stejně nejlepší ze třídy. A vlastně mají recht. Ale mít třeba ještě dalších 40 čísel k dobru…

Klára (13)
Ahoj, já jsem Klára. Když mi byly 4 roky, vzali si mě manželé Kopeckých. Žiju u nich v pěstounské péči. Beru je jako svoje rodiče, i je tak oslovuju. Naši mají ještě dvě vlastní děti – Janu, 17 let a pak 5ti letého Honzíka. S mojí vlastní mámou jsem v kontaktu přes facebook a taky občas přijde na návštěvu. Vlastně teď už míň. Bohužel znovu začala pít. Je mi to líto. Ale to je život. I tak ji ráda uvidím. Je to moje máma. Je na ní vidět, že kdysi byla hezká ženská. Vlastně jsem ráda, že mám mámy dvě.

Jolana (16)
Žiju s tetou asi od svých osmi. Některý děcka ze školy ani neví, že žiju v pěstounský rodině. Neříkám to všem na potkání. Moji nejbližší kámoši, to ví a jsou v pohodě. Někdy, když se mi něco blbýho stane, třeba když dostanu špatnou známku ve škole, tak mám vztek a chce se mi brečet. To si vzpomenu, že ani nevím, kde je teď táta a že mi umřela babička, a tak se mi chce brečet ještě víc. Teta už na mě moje smuténkové nálady, jak jim říkáme, pozná. Ví, že mi pomáhá, když na mě nemluví a já pak večer přijdu a všechno ji vyklopím. Mám ráda, když mi češe vlasy a drbe mě na zádech. To vždycky zabere.




Honza (17)
Mám 2 mámy, 2 táty a 10 nevlastních a 5 vlastních sourozenců. Když jsme ve škole probírali téma Moje rodina a dostali za úkol udělat rodokmen, tak mi ani dva papíry nestačili. Ještě že mi pomohla máma Eva a táta mi pak na PC předmaloval takovej grafík, aby se mi to líp psalo. To jsou mí pěstouni. Pak mám ještě mámu Janu, ale s tou se vídám tak 1 x za dva měsíce, někdy dýl a někdy naopak víc, podle toho, jak chci a jak se to hodí. Když jsem byl malej, máma udělala průser a byla několik let ve vězení. Tou dobou jsme se odcizili a já mezi tím začal žít u pěstounů. Teď už to nechci měnit, máma má novou rodinu a já jsem rád, že je všchno v poho. U pěstounů zůstanu i po 18, není důvod to měnit.

Viky (8)
Ahoj, jmenuju se Viky, je mi 8. Žiju s tátou Jirkou a s tátou Martinem. Jsou to mí pěstouni a jsem u nich už dlouho. Přišel jsem k nim asi ve 4. Prej jsem hrozně špatně mluvil a v noci jsem musel spát u ro“zsvícený lampičky. Teď se mi chechtají, že mluvím až dost…,ale světlo při usínání si nechávám svítit doteď. Nevím, proč to tak mám. Jirka umí skvěle vařit a Martin zas umí cokoliv opravit, dokonce umí i šít. Mám je rád.










Mobirise