Rodina je to nejdůležitější (vyrostla jsem v pěstounské rodině)

Když bylo malé Helence pět let, poslala ji její matka do ozdravovny. V den, kdy její pobyt končil, pro ni však nikdo nepřijel. Všechny děti odjely domů s rodiči, jen Helča se sociálkou. Odvezli ji do diagnostického ústavu, potom do dětského domova. Pamatuje si na pár návštěv své matky. Rok ji od ní chodily dopisy se sliby, že si ji vezme zpátky, ale skutečnost byla jiná. Naposledy ji viděla v  šesti letech.

Dnes je Heleně 28 let, žije u Moravské Třebové, je vdaná a má dvě malé děti. V jejím životě zůstala také rodina, ve které našla před více jak dvaceti lety svůj nový domov. Pěstounská rodina. Biologická matka Heleny se postupně vzdala svých rodičovských práv a tak mohla Helena přijmout příjmení své pěstounské rodiny. „Když mě můj muž požádal o ruku, věděla jsem, že budu mít dvě příjmení. Příjmení, které jsem dostala od své pěstounské rodiny je pro mě důležité a podstatné, věděla jsem, že ho nechci ztratit.“

„Jsem moc ráda, že jsem měla možnost vyrůstat v rodině, i když jsem to často bojkotovala - lhaní, krádeže, později útěky. Dnes bych si nafackovala. Nedokážu si představit, co naši prožívali. Bylo pro mě velmi těžké být upřímná, byla jsem uzavřená v sobě, neuměla jsem se svěřit. Dlouho jsem o svém životě nedokázala mluvit, bála jsem se, že se mi děti ve škole budou smát. I přesto, že to se mnou nebylo jednoduché, moje dospívání bylo divoké, vše se podařilo. Dospěla jsem a spoustu věcí si uvědomila, např. že rodina je opravdu to nejdůležitější. U nás to vždycky žilo, u nás bylo vždycky plno lidí, přátelili jsme se s dalšími pěstounskými rodinami. Stále jsme něco tvořili, natáčeli jsme filmy, jezdili jsme na výlety. Postupně k nám přibyly další tři pěstounské děti. Žili jsme v krásném velkém domě. Dnes jsme všichni dospělí, ale žijeme poblíž sebe, máme velkou rodinu. Měla jsem krásné dětství.“

Helena nemá žádné informace, zda se její matka tenkrát snažila si ji vzít zpátky. Zbylo pár fotek, později od ní četla dopisy. Téměř si ji nepamatuje, nevybaví si její obličej. Matka se na Helenu nikdy nedoptávala, nechtěla ji vidět. „Pro dítě je důležité vědět, že ono nic neudělalo, že za to nemůže. Možná by mi tenkrát pomohlo slyšet, nemohla jsem, nechtěla jsem se o tebe postarat, chtěla jsem si žít svůj život. Možná by to stačilo. Nevím. Přemýšlela jsem i o tom, kdybych zůstala v dětském domově, jaký by to potom bylo. Protože domov přeci nepřipraví člověka na normální život. Když vzpomínám na dětský domov, vybaví se mi vše jako neosobní, bez soukromí, spousta věcí je společných, žádné svěřování. Vztahy s vychovatelkami jsou podobné vztahu učitelka a žák. Možná je to dneska jinak, ale myslím, že vychovatelky v dětském domově se nemohou věnovat každému dítěti tak, jak by potřebovalo. Pamatuji si, když mě ředitelka dětského domova vyzvedávala v diagnostickém ústavu, přivezla mi krásnou panenku. Byla moje, nikdy dříve jsem takovou neměla, byla prostě moje, taková krásná panenka. Děti v domově mi ji ale zničili.“ 

Myslím, že dětem v dětském domově chybí to, že je něco, někdo, jenom jejich. Ujištění, že tohle je moje.

Helena nyní pracuje v neziskové organizaci, zatím jako administrativní pracovník, ale doplňuje si potřebné vzdělání, aby mohla dělat sociální práci. Chce být sama nápomocná tomu, aby děti mohly žít v rodinách a ne v ústavech. Protože ona ví, jaké to bylo.