Pěstounství je nepřenositelná zkušenost

V malé vesničce u Lanškrouna v překrásném barokním domě, v místní faře žije paní Helena, která je už skoro 20 let pěstounkou. Vychovala čtyři romské sourozence a dnes je pěstounkou na dobu přechodnou. Jsou jí svěřovány děti na dobu, než se situace v jejich rodině zlepší natolik, že se mohou vrátit zpět nebo než jim bude zajištěna dlouhodobá pěstounská péče, či osvojení.

Paní Heleno, jaký je rozdíl mezi dlouhodobým a přechodným pěstounstvím?

Je to veliký rozdíl. Jako přechodný pěstoun dostanu dítě, ale nemám ‚závazek‘ do budoucna. O děti, které jsou mi nyní svěřovány pečuji stejně, jakoby mi měly zůstat, ale vím, že je budu předávat dál. Pokud jsou u mě příliš dlouho, předávání je složitější. Ale ráda dělám tuhle práci, baví mě. Když předávám děti, předávám i zkušenosti s nimi.

Jak začala vaše cesta pěstounky?

V mých třiceti letech jsem se rozhodla pracovat pro SOS dětskou vesničku ve Chvalčově a pečovat o děti. Bylo to v roce 1999. Abych mohla mít ve své péči děti, musela jsem tenkrát absolvovat dlouhodobý, více jak roční kurz, stát se pěstounkou a potom tzv. SOS matkou. V rámci organizace bylo vytvořené zázemí pro pěstounské rodiny, měli jsme k dispozici bydlení, byl tu další personál. Dnes SOS vesničky fungují již jinak. Později jsem z SOS vesničky odešla a stala dlouhodobou pěstounkou dětí. V té době ještě nebyla pro pěstouny taková podpora, jako je dnes, neexistovaly doprovázející organizace. Po mém odchodu z Chvalčova mi chybělo sdílení s ostatními pěstounskými mamkami, se kterými jsme řešily podobné problémy. Vždy jsme se večer sešly a povídaly. Problémy běžných matek jsou jiné.

Jak se liší výchova pěstounských dětí od vlastních?

Je to zcela odlišné. Pěstounské děti mají už od začátku jiný život a často je to velmi ovlivní. Snažíte se jim vynahradit vlastní rodiče, ale jejich otisk v nich navždy zůstane. I přes tu nejlepší péči se vše nezacelí. Vaše biologické dítě se na vás automaticky a přirozeně naváže, přijaté dítě vnímá všechno jinak. Pěstounské děti nerozumějí spoustě věcí tak, jak běžné dítě. Potýkají se s věcmi, kterým my často nerozumíme. Dnes třeba vidím, jak můj pěstounský syn těžce snáší odmítnutí od holek. Další odmítnutí, odkopnutí, má to v sobě. Když jsou děti malé, vidíte krásné pokroky. Pak se to ale zastaví, narazíte na limit dítěte. Zase lže, zase to nechápe, já říkám to a ono dělá něco jiného, donekonečna řešíte školu. Moje důslednost často nevedla k žádnému výsledku. Musíte mít na děti nároky, ale také musíte vycítit, čeho jsou schopné a čeho už ne. Musíte přijmout, že něco zkrátka nezměníte. Naučila jsem se to. Také jsem se naučila, že tyhle děti nedělají zbytečné naschvály. Ony zkrátka nemohou jinak. Je potřeba, aby dítě vidělo, že má jeho chování nějaké důsledky. Čím více se ale soustředíte na to, aby se dítě někam dostalo, nějak chovalo, tím horší bude váš vztah. A to je to důležité. Vztah mezi pěstounem a dítětem. Teoreticky toho může vědět spoustu, praxe je pak ale jiná. Často jsem byla překvapená sama ze sebe, jak reaguji v různých situacích.

Přijala jste romské děti. V čem jsou jiné?

Neměla jsem žádné omezení, jaké děti přijmu. Moje děti byly ústavní. Jejich maminka utíkala z porodnice. Porodila je, nechala je tam a ztratila se, pak zase porodila a tak stále dokola. Přijímala jsem čtyři děti ve věku 2, 3, 4 a 5 let, všechny najednou. Stýkám se s kamarádkou, také je pěstounka, nechtěla romské děti, měla české děti v podobném věku, jako byly moje. Moje děti byly živé, pořád jsem je musela někde chytat, zlobit se, ale byly nějak stabilnější. Uměly lépe navázat vztah a nebály se o něj. U dětí mé kamarádky jsem cítila z jejich strany pózu, potřebu zavděčit se, nešlo to přímo z nich. Ale ve své podstatě zásadní rozdíly nevnímám, české nebo romské. Možná jsem ale měla výhodu, že moje děti nepřišly z rodiny. Může to být potom složitější. S rodiči mých dětí jsme byli v kontaktu, a myslím, že to bylo pro děti dobré a důležité, že poznaly svoje rodiče. To jak vypadají, jak se chovají, mohly si samy udělat svůj názor. Kontakty probíhaly, když byly menší, pak už ne.

Co by si lidé měli uvědomit, když přemýšlí o pěstounství?

Že to bude jiné než s jejich dětmi. Že nedovedou pěstounské dítě tam, kam dovedly svoje dítě. Přijímáte děti s jiným genetickým a mentálním základem. Nebudou jako vy. Pěstoun to musí respektovat, musí umět dát dítěti svobodu a přijmout jeho styl života. Lidé, kteří se rozhodují pro pěstounství, by do toho neměli jít s představou, že zachraňují děti. Nemohou počítat s tím, že když se k přijatým dětem budou chovat hezky, ony se budou chovat hezky k nim. Tahle úměra tady neplatí. Pěstounství není pro lidi, kteří jsou ambiciózní a chtějí okamžité výsledky. Když jste pěstoun, cítíte, že to je k něčemu, ale nezměříte to, nepopíšete… Je to nepřenositelná zkušenost.