Když umíte pracovat se svými hranicemi a respektovat hranice ostatních, tak můžete být dobrý pěstoun

Pan Petr je dlouhodobý pěstoun a jediný muž v Pardubickém kraji, který má ve své péči pěstounské dítě jako samožadatel. Jeho cesta k pěstounství začala před více než deseti lety. 

„V roce 2005 jsme se s mojí ženou rozhodli adoptovat dítě. Prošli jsme úspěšně přípravou na adopci a v roce 2007 pro nás byla vytipována holčička. V této době jsme ale již dítě přijmout nemohli. Moje žena byla vážně nemocná a v následujícím roce zemřela. Přes to všechno jsem nechal žádost o adopci otevřenou, taková zadní vrátka. Po čase jsem prošel dvěma vztahy se ženami, ale rozpadly se. Stále jsem přemýšlel o přijetí dítěte. Řekl jsem si, jestli mě neopustí touha mít dítě, že do toho půjdu sám.“ 

Pan Petr se rozhodl v červnu 2015, adopci změnil na pěstounství a ještě v tom samém roce prošel přípravou žadatelů o pěstounskou péči.

Jaká byla druhá příprava, tentokrát na pěstounství?

Byla dobrá. Tím, že jsem o deset let dříve prošel přípravou na adopci, tak to bylo zajímavé vůči ostatním pěstounům. Měl jsem toho oproti nim už hodně za sebou. Byl jsem pevně rozhodnutý, věděl jsem, co chci. Je to opravdu cesta. Rozhodnutí, žádost, příprava, dítě, seznamování se s ním. V téhle fázi to ještě člověk může vzdát. Což je dobře. Teď zpětně vidím, že všechno běželo tak, jak mělo. Řekl jsem si, když projdu testy a potom přípravou, tak do toho jdu. Chtěl jsem ale mít také nezávislý názor od mého okolí. Vybral jsem si šest blízkých lidí, kterých jsem se ptal, co si myslí o mém rozhodnutí stát se pěstounem a přijmout dítě. Čekal jsem i nějakou negativní reakci, že do toho jdu sám, že jsem chlap. Ale žádná taková reakce nebyla. Vlastně jsem od všech slyšel: „Jo, dobrý nápad.“ Ještě já sám v sobě jsem hledal reálnou pochybnost, ale také jsem ji nenašel. Samozřejmě, nějaká obava vždycky je. Říkal jsem si v duchu, že si to možná ani nedovedu představit. Ale obavu či strach máte ze všeho nového. A když se člověk do ničeho nepustí, tak nezjistí, jaké to je. Naučil jsem se v životě dělat věci naplno. Rozhodnout se, určit si priority, vymyslet, jak věci chci dělat. Jediné, co potom ještě potřebujete, je vyhradit si potřebný čas. Ale důležité je, když se pro něco rozhodnete, dodělat to. Nemusí to být na 100 %. Prostě najdu způsob jak to zvládnout a už nechci ztrácet další čas přemýšlením, zda mám či jsem měl něco udělat jinak.

V pěstounské péči máte šestiletého Martina. Přijímal jste ho v jeho čtyřech letech od přechodných pěstounů. Jak probíhalo přijetí dítěte?

V lednu 2016 mi volala pracovnice Krajského úřadu s tím, že má pro mě dvě dobré zprávy. Jedna byla ta, že jsem schválený pěstoun, druhá, že mě vytipovali jako vhodného pěstouna pro péči o jedno z dětí. Tři hodiny po telefonátu jsem byl na úřadě. Myslím, že jsem pracovnice svojí rychlostí trochu zaskočil. Chlapec, pro kterého jsem byl vytipovaný, žil již rok mimo svou původní rodinu u přechodných pěstounů. První setkání s Martinem a s přechodnými pěstouny proběhlo za pár dní v Charitě v Litomyšli. Měl jsem celý den vyhrazený na setkání, odpoledne jsme šli ještě společně do kavárny. Chytli jsme se s Martinem za ruce, úplně bezprostředně, a šli jsme do kavárny. Pak začal postupný přechod Martina ke mně. Nejprve jsme se potkávali dvakrát týdně, postupně jsme si na sebe zvykali, po čase jsem si začal Martina brát i na noc. Přestože byl po dvou měsících připravený přejít do mé péče, trvalo téměř půl roku, než mi byl soudem svěřen. Nechtěl jsem nic uspěchat. Co kdyby to z nějakého důvodu nedopadlo… Martin dnes vypadá spokojeně, myslím, že ho to se mnou baví, že je tady doma. 

Jak reagovalo vaše okolí po příchodu Martina? Žijete na malé vesnici…

Lidé ve vesnici reagovali různě. Žije tu 200 lidí a myslím, že názor na pěstounství tu je podobný jako kdekoli jinde. Zkrátka, pár lidí to odsuzovalo, pár z nich bylo naprosto nadšených, část lidí říkalo, jo dobrý, ale mysleli si své a spoustu věcí se člověk nedozví. Jsou tu lidé, kteří si vůbec nedovedou představit, co to vlastně dělám. Naprostá většina nezná rozdíl mezi pěstounstvím a adopcí. A neví, že něco takového jde, že existuje nějaká příprava, že se podává žádost, že lze věci konzultovat, řešit s odborníky. Snažím se všude vysvětlovat, jak systém funguje. Pěstoun musí počítat s tím, že reakce okolí budou různé. Naše společnost je nastavena tak, že názor okolí vnímáme jako velmi důležitý a snažíme se přizpůsobovat očekávání okolí, abychom nějak zapadli. Což pro pěstouny není úplně jednoduché. Proto musí být pěstouni rozhodnutí a dříve než přijmou dítě, musí přesně vědět, proč a jak to chtějí dělat. Nehledě na to, co si myslí okolí. Zkrátka my zavřeme branku, tady jsme doma, náš společný život má jasná pravidla. Důležité je, aby dítě vyrůstalo ve stabilním prostředí, které nerozhodí názory jiných lidí. 

Stýká se Martin se svojí původní rodinou?

Jednou měsíčně se potkáváme s jeho rodiči. Myslím si, že otec je rád, že je u mě Martin spokojený. Celkem dobře přijal i to, že mi Martin začal říkat táto. Nejdříve jsem byl pro Martina strejda, pak mě oslovoval jménem, teď mi říká táto. Reakce Martinova táty byla: „To je v pořádku, ty ho vychováváš, já jsem ho teda zplodil, tak má dva táty.“ Matka tím byla zaskočená. Myslím, že není schopna připustit jiný úhel pohledu, než je ten její. Ale rozumím tomu, ona je biologická matka a bylo ji odebrané dítě, což chápe jako velkou křivdu. Na to má právo. Nedokázala však řešit svoji životní situaci tak, aby se Martin mohl vrátit zpátky. Zpočátku byl Martin po schůzkách s rodiči rozhozený, teď už ne. Po kontaktu s rodiči se vždy vracíme do našeho režimu, který jsme si vytvořili. Snažím se oddělovat jeho rodiče od našeho života. Kontakt s rodiči je velmi důležitý, ale nemohou nám zasahovat do našeho života. V patnácti se může sám rozhodnout, do kterého světa chce patřit. Možná se Martin vrátí do své rodiny, nevím. Teď to ale situace v jeho původní rodině neumožňuje.

Bylo něco, co vás překvapilo, zaskočilo?

Přišly složité situace, které se ale vždy daly vyřešit. Co mě ale překvapilo, v dobrém, že se dítě může navázat na cizího člověka a že můžeme fungovat jako běžná rodina. Myslel jsem si, že to bude probíhat jen na nějaké mechanické úrovni. Myslel jsem, že nepřijde cit. Ale přišel vlastně hned a stále se prohlubuje. Když se na vás dítě navazuje, tak je zpočátku hodně povrchní, zkouší vás a testuje, jestli vám může důvěřovat, aby se nespálilo. Nemám vlastní zkušenost se svými dětmi. Zkoušel jsem se vžít do duše dítěte, které jsem přijal. Dítě vyrůstá v nějaké rodině, funguje v nějakém rodinném vzorci. Pak ho ta rodina ale zklame a on musí jít k cizím lidem a po čase jde k dalším. A možná je i tohle jen dočasné. Co má dítě udělat, aby to nebylo dočasné? Možná zkouší, co by mohlo fungovat a může to vypadat jako zlobení, jako průšvihy. Myslím si, že když je dítě odebrané z rodiny, tak z toho obviňuje samo sebe. Dítě tak možná ztratí veškerou důvěru ve svět. Proč by nezlobilo, když ho svět zklamal?

Co vám pěstounství dalo? A vzalo něco?

Co mi vzalo? Jediné co mě napadá, že mám méně času pro sebe, že musím svůj čas přizpůsobit Martinovi. Ale není to negativní hodnota. Je vykoupená tím, že dostávám lásku, a že dělám něco, co má smysl. Mám dítě, mám důvod tady něco dělat a vytvářet pro něj. Pěstounství mi dalo chuť do života.

Jaký má být pěstoun?

Nikdo asi není ideální pěstoun, každý má své limity, co dokáže, co ne. Pěstoun ale musí být otevřený vůči ostatním lidem. Musí umět přijímat cizí lidi, jakkoli odlišné. Mentálně, fyzicky, národnostně. Musí být otevřený vůči původní rodině dítěte -přijímá dítě, ale přijímá i jeho rodinu. Musí důvěřovat, ale musí si ochránit svůj prostor. Pěstoun musí umět pracovat s hranicemi. O hranicích se mluví na přípravě. Začal jsem to brát vážně, až když jsem si uvědomil, že ke mně přijde dítě. Představoval jsem si, jak to udělám. A říkal jsem si, no jo, to ale nejsou hranice jen pro dítě, ale hranice také pro mě, pro okolí, pro celou společnost. To, co tady vytvářím pro dítě, musím aplikovat také na sebe a na okolí. Jinak by to nebylo pravdivé. Když člověk umí pracovat se svými hranicemi a respektovat hranice ostatních, tak může být dobrý pěstoun.